Úvahy o životě...

Moderátor: Living

Re: Úvahy o životě...

Odeslatod ledjela v Čtv 21. Pro 2017 13:13:14

:palec_up: :)
ledjela
 
Příspěvky: 6
Registrován: Pát 27. Říj 2017 11:32:35

Re: Úvahy o životě...

Odeslatod smilan v Čtv 11. Led 2018 18:13:04

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý. A jedním z nich je například to, že lidé, kteří svým bezohledným jednáním způsobují jiným zlo se zároveň často staví do role humanistů a dobrodinců. Vždy ale řeší jenom důsledky a nikdy se nezaměří na samotnou podstatu problému. To by totiž znamenalo nutnou změnu chování jich samotných, což dosud nikdo z těchto takzvaných dobrodinců neučinil.

Ale abychom jen neteoretizovali, uveďme si pár konkrétních příkladů tohoto specifického druhu pokrytectví. Prvním z nich bude charita.

Charita je pomocí nejchudším. Ale kde se vzali tito nejchudší? Ne všichni si to totiž zavinili sami!

Nemají snad bídu těch nejchudších na svědomí právě ti nejbohatší? Ti kapitalisticky nejdravější a nejbezohlednější?

Není snad celý současný společenský systém uzpůsoben tak, aby se v něm bohatí stávali stále bohatšími a chudí stále chudšími? Aby bohatí a mocní byli v jejich bezohledném a bezcharakterním hromadění zisků zákony nepostižitelní?

Není snad už téměř nepsaným pravidlem, že čím více někdo má, tím větší je pravděpodobnost, že to nabyl nepoctivě? Že se za tím často skrývá podvod a mafiánské praktiky?

Takto se žel v dnešní době nabývá a zvelebuje bohatství na jedné straně, ale zároveň vytváří bída, nouze a chudoba na druhé straně.

Ale i takový bezohledný člověk má přece jen svědomí, které se v něm alespoň čas od času pohne. A aby ho uspokojil, vyčlení ze svého nečestně nabytého bohatství nepatrnou špetku a tuto, se vší možnou mediální pompou ušlechtile daruje těm nejpotřebnějším. Těm nejchudším, z nichž mnohých on sám vyprodukoval svým vlastním, bezohledně nečestným chováním, zatímco tisíce ostatních chudých a nuzných i tak zůstávají bez jakékoliv pomoci.

Toto jsou dobrodinci naší doby! Toto jsou humanisté a osobnosti plné lidskosti, pomáhající těm nejpotřebnějším, které můžeme vidět na televizních obrazovkách! Toto jsou lidské kreatury, které dokázali pošpinit ještě i takový ušlechtilý počin, jako je charita.

Nebo další příklad. Příklad nanejvýš aktuální. Je jím pomoc uprchlíkům. V současném pojetí je to opět jenom řešení důsledků, bez snahy řešit skutečné příčiny. To velké pokrytectví spočívá v tom, že Evropa se na jedné straně stylizuje do symbolu humanismu a přijímá tisíce uprchlíků.

Ale na druhé straně tato jistá Evropa spolu s USA, jménem vlastních mocenských a geopolitických zájmů neváhá destabilizovat, vojensky zasahovat, nebo jinými způsoby bezohledně rozvracet země, jako je Libye, Sýrie, Ukrajina a mnohé jiné.

A z těchto, nebo přes tyto západem rozvrácené země pak proudí do Evropy migranti, jejichž přijímání je považováno za projev humanismu.

Obrovské pokrytectví tohoto humanismu je tedy v tom, že pokud by Evropa a USA skutečně uplatňovaly humanistický a rovnoprávný vztah ke všem národům světa, pokud by je nechaly jít svou vlastní cestou a násilím se jim nesnažily vnutit absolutně cizí systém západní demokracie, pokud by ve vztahu k přírodnímu bohatství jiných zemí neprosazovaly své bezohledné geopolitické a mocenské záměry, k žádnému problému s uprchlíky by nikdy nedošlo.

Takový je tedy ve skutečnosti takzvaný humanismus západu. Jeho pravá tvář je tváří chamtivé, vypočítavé, agresivní a zištné, mocensko geopolitické bezohlednosti. A tuto svou pravou, ohyzdnou tvář se snaží pokrytecky maskovat takzvaným humanistickým přijímáním uprchlíků, čímž pouze částečně kompenzuje své špatné svědomí. Miliony, západní agresí zbídačených lidí nakonec i tak nakonec zůstávají doma a trápí se bez pomoci. A to jsou ti nejchudší! Ti nejvíce potřební pomoci!

Ale pojďme dál a demaskujme další pokrytectví. A sice pokrytectví ekologie!

Možná si řeknete: co je na ekologii špatné? Na ekologii jako takové nic, ale ve skutečnosti zde jde opět pouze o řešení těch nejvypuklejších důsledků a ne skutečných a hlubokých příčin.

V 60. letech 20. století využívalo lidstvo 75 procent všech přírodních a energetických zdrojů naší planety. V současnosti však využívá už 170 procent, což znamená, že těch 70 procent navíc jsou procenta, vyjadřující plenění naší planety nad její možnosti. Nad možnosti jejich obnovitelných zdrojů.

Odčerpání těchto zdrojů navíc tedy nedokáže příroda už nikdy sama obnovit, což musí mít dříve nebo později za následek environmentální zhroucení všech ekosystémů.

No a jak jinak, vedoucí postavení v tomto sebevražedném trendu drancování zajímají USA a západní Evropa. Jejich blahobyt totiž vytváří takový tlak na přírodní zdroje, jaký je z dlouhodobého hlediska enviromentálně neudržitelný. A ještě navíc, všichni ostatní se tento životní styl snaží napodobovat a co nejdříve dosáhnout.

Pokrytectví západního světa tedy spočívá v tom, že kvůli stále větším ziskům a zvyšování své životní úrovně neváhá drancovat přírodu až na samotný pokraj jejích možností, nebo až dokonce nad její možnosti, no a potom, na uklidnění svého špatného svědomí vyčlení nepatrný zlomek z těchto přírodě uloupených zdrojů na její ochranu. A za takovéto pokrytectví jsou západní země ještě mediálně oslavovány, jako vzor ekologického cítění.

Kdyby ale západ bezohledně nedrancoval všechny přírodní zdroje a dokázal by žít mnohem skromněji, na úrovni pro přírodu enviromentálně snesitelné, nebyly by v podstatě ani zapotřebí žádné velké ekologické aktivity.

Ale žel, hromadění zisků za jakoukoliv cenu a sobecké, blahobytné užívání si patří k samotné podstatě kapitalismu, který tímto způsobem žene svět přírody i celou naši planetu k ekologickému kolapsu, protože uskromnit se ve svých potřebách je pro bohatý západní svět cosi nepředstavitelné a nereálné. Uskromňovat se mají pouze jiní, ale v žádném případě ne oni!

Pokud se tedy podíváme souhrnně na problematiku charity, migrantů a ekologie, vše toto jsou ve skutečnosti pouze vnější, v zásadě vlastní podstatu neřešící náplasti, které maskují bezohlednou a neukojitelnou chamtivost.

Neboť charita je jen chabou náplastí na bezohledné, kapitalistické parazitování na jednotlivcích, nebo na celých národech. Parazitování, které programově produkuje lidí odkázaných na charitu.

Přijímání migrantů je jen náplastí na bezohledně agresivní rozpínavost západního světa, která kvůli svým geopolitickým a mocenským záměrům neváhá ničit a rozvracet jiné země.

No a ekologie je zase jen náplastí na bezohledné drancování přírodních zdrojů planety Země, příliš vysoko nastavenou životní úrovní zejména západního světa, které se však západ nehodlá v žádném případě zříci.

Pokud by tedy neexistovala všudypřítomná, bezbřehá a bezohledná touha po penězích, moci a užívání si, překračující všechny hranice únosnosti, nebylo by vůbec třeba téměř žádné charity, žádného přijímání migrantů, ani žádné ekologie.

Všechno toto však má své nejhlubší příčiny. A právě po nich třeba pátrat!

Co je tedy nejhlubší příčinou bezbřehé a bezohledné touhy po penězích, po moci a po užívání si, jedoucí za svým cílem i přes mrtvoly?

Tou příčinou je nevědomost! Lidé totiž zapomněli kým jsou a na co tady jsou! Že jsou ve skutečnosti bytostmi světla a ducha, a proto jim pravé štěstí a vnitřní naplnění může přinést pouze naplňování hodnot světla a ducha.

V hmotnosti světa jsme zapomněli na svou pravou, světlou podstatu. A ve své nevědomosti jsme se začali mylně domnívat, že štěstí a vnitřního naplnění můžeme dosáhnout pouze prostřednictvím hmoty. Pouze prostřednictvím naplňování svých hmotných tužeb, potřeb, žádostí a požitků.

A tak jsme v nevědomosti o skutečné podstatě našeho bytí začali roztáčet kolotoč hromadění věcí a kolotoč oddávání se nejrůznějším materiálním požitkům.

To nám však nedokáže darovat skutečné, hluboké štěstí a vnitřní mír, protože se ve svém fatálním materialistickém omylu snažíme pouze čistě materiálním způsobem nasytit také základní potřeby svého ducha.

Ale žádnými požitky hmoty nelze nasytit hlad jiskřičky světla v nás. Tu totiž můžeme sytit jedině našim odříkáním se nectností a zušlechťováním se v ctnostech. Jedině tím roste světlo v nás a rozhořívá se ve stále větší plamen. V pochodeň světla, kterou to neodolatelně vnitřně přitahuje k říši Světla. Z ní jsme kdysi vyšli a do ní se můžeme navrátit jedině tehdy, pokud se staneme plnohodnotnými bytostmi světla, zdokonalenými ve všech ušlechtilých ctnostech. Jedině toto přináší člověku štěstí a dává plnost jeho bytí!

Honba lidi za stále větším bohatstvím a blahobytem není tedy ve skutečnosti ničím jiným, než svědectvím jejich hluboké nevědomosti o podstatě sebe samých. Je svědectvím jejich nesmírné vnitřní chudoby. Chudoby jejich ducha, který v nich trpí nedostatkem a hladoví, protože ho není možné nasytit ničím, co je hmotné. Protože ho lze nasytit jenom tím, co je duchovní. Co je duchovně hodnotným! Pouze hodnotami Ducha! A těmi je spravedlnost, čestnost, dobro, lidskost, ohleduplnost a skromnost, které v sobě rozvíjíme, kterými se ve svém životě řídíme a kterými jsou prodchnuty všechny naše slova, činy a myšlenky.

Pokud tedy dáváme tělu, co mu patří, dávejme také duchu, co mu patří! Jedině pak budeme šťastní! Jedině pak bude v našem bytí více světla a míru. Jedině pak budeme rozhojňovat jiskru světla v sobě a tím naplňovat smysl našeho bytí.

Pokud ale podlehneme iluzi, že hmota je vším, pokud budeme chtít naplňovat potřeby našeho ducha hmotnými náhradami, šťastní nikdy nebuďme! A kvůli tomuto svému omylu se nakonec staneme ničiteli. Egoisticky bezohlednými ničiteli lidí, národů i celé planety Země.

A nakonec, ve své neschopnosti dosáhnout skutečného štěstí a naplnění zanevřeme i na Stvořitele. Toho však už zničit moci nebudeme, protože Ten, za všechno naše bezohledné ničení nakonec zničí nás. Rozemele nás na prach, jako nepotřebné stavební kameny, které svými prázdnými životy samy dokázaly, že se nehodí do jeho mírumilovné výstavby.

Ze všech sil proto využijme zbývající drahocenný čas na to, abychom se užitečnými a potřebnými stavebními kameny stali. Nežijme už v materialistickém bludu, ze kterého se nakonec přece jen jednou probudíme, ale to už může být pozdě. Pozdě pro nás i pro tento svět.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
smilan
 
Příspěvky: 44
Registrován: Čtv 02. Říj 2014 15:32:22

Re: Úvahy o životě...

Odeslatod smilan v Čtv 01. Úno 2018 19:38:03

Kde se vzal duch člověka? Poznávejme sami sebe, svůj původ a svou cestu!

Duch člověka je jiskra nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás. Ale pozor! Tato jiskra je pouze potenciálem nesmrtelnosti! Pouze možností jejího rozvinutí, což znamená, že pokud v sobě tento potenciál plně neaktivujeme a nerealizujeme, zahrabeme to nejcennější, co máme. Promrháme totiž svou šanci na dosažení nesmrtelnosti ducha tím, že svůj život promarníme honbou za věcmi druhořadými a podružnými. Za věcmi hmotnými.

Odkud se ale vzal v člověku tento poklad? Odkud pochází ona drahocenná perla duchovního potenciálu nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás, i když ne každý z nás ji v sobě plně rozvine?

Lidský duch! Už tento pojem samotný nám napovídá, že jeho původ je v říši Ducha. Čili v duchovní říši, která je totožná s královstvím nebeským, nebo s rájem.

Podívejme se na celou věc nejdříve zdola, od pozemského člověka směrem nahoru. Pokud žijeme na zemi ve fyzickém těle, disponujeme v sobě třemi složkami. Tělem, duší a duchem.

V křesťanství je zažitý pojem takzvaného očistce, to jest určité úrovně bytí, ve které naše duše, smrtí zbavena fyzického těla tráví kratší, ale zpravidla delší dobu za účelem potřebného očištění a zdokonalení do takové míry, abychom byli nakonec schopni vstoupit do říše ducha. Očistec je tedy jakýmsi přechodným místem, nebo jakousi mezi úrovní mezi hmotností a říší ducha. Do očistce tedy vstupuje člověk ve své čistě duševní podobě po odložení fyzického těla. Je tomu tak proto, že po fyzické smrti je málokdo duchovně natolik rozvinutý, aby mohl jít přímo do říše ducha, čili do ráje.

Taková je cesta lidské bytosti směrem zdola nahoru. A nyní se podíváme na její cestu shora směrem dolů, abychom pochopili, odkud se vzal náš duch.

Duch každého z lidí žil ve věčné duchovní říši v jakémsi nevědomém stavu. Ve stavu nevědomého duchovního zárodku, nebo nevědomé duchovní jiskry, která projevila touhu po plném sebe uvědomění. Tímto prvotním popudem věčné jiskry našeho ducha, touto prvotní touhou po sebe uvědomělém bytí začíná duchovní pouť každého z nás.

Na základě toho tedy malá jiskřička světla, jiskřička ducha tryská z věčné říše Ducha směrem dolů do hmotnosti. Rodí se do hmotnosti, aby v ní rostla a sílila, prostřednictvím rozvoje vysokých a vznešených hodnot Ducha. Hodnot spravedlnosti, cti, dobra, nezištnosti, ohleduplnosti a mnoha jiných. Tím se z malé, světlé jiskřičky stává stále jasnější plamen dozrávající duchovní osobnosti, která se má rozvinout až do takové míry světlosti a duchovní zralosti, aby mohla nakonec vstoupit do ráje a žít tam, jako vědomá osobnost.

Toto je účelem zrození duchovního zárodku do hmotnosti. Toto je skutečným smyslem bytí každého z nás. Máme se, podobně jako bájný pták Fénix, vznést jako zářiví duchové z hmoty do království nebeského.

Ale vraťme se k sestupu duchovního zárodku z duchovní říše do hmotnosti. Při jeho sestupu to není hned hmotnost nejhrubší, ale nejdříve ta jemnější, kterou je proto možné nazvat jemnohmotností. Svým vstupem do jemnější hmotnosti si duchovní zárodek obleče jako šaty jemnohmotný obal. A tento obal se nazývá duše. No a potom, v dalším sledu se onen duchovno duševní člověk zrodí na zemi ve fyzickém těle.

Žel hmotnost, čili ta hrubá v její fyzické rovině, nebo ta jemná v její duševní rovině, se vším co nabízí, se stává lidským bytostem pastí, ve které zapomínají na to, kým jsou, odkud přišli a proč přišli. Zapomínají na to, že jsou duchovní jiskry a že jediným smyslem jejich bytí je plné rozvinutí vlastního světelného duchovního potenciálu.

Lidé se tedy stávají pouze lidmi duševno tělesnými, kteří berou ohled pouze na tyto dvě složky své osobnosti. Pouze ty rozvíjejí a jejich potřeby naplňují.

V tělesné oblasti to zahrnuje obrovské množství uspokojování hmotných potřeb a hmotných požitků. V duševní oblasti to zahrnuje uspokojování potřeb duševních, jako je třeba hudba, literatura, dramatické umění, výtvarné umění a podobně.

Skutečným smyslem celého našeho bytí je však jedině náš rozvoj duchovní. Ten musí být proto vždy na prvním místě!

Pokud si ale přestaneme být tohoto vědomi, pokud zapomeneme na svůj cíl, kterým je opětovný návrat do říše ducha, stáváme se lidmi mrtvými. Žijeme sice na úrovni těla i na úrovni duše, ale duchovně jsme mrtví, protože nás zajímají pouze věci hmotné. Věci hmotné z hlediska dobra našeho fyzického těla, nebo věci jemno hmotné z hlediska dobra naší duše.

Když ale člověk nehledí na zájmy svého ducha, když se nezdokonaluje ve ctnostech a nezbavuje nectností, když neustále nezhlíží ke Světlu a k jeho Zdroji, kterým je věčný Bůh, když se nesnaží poznávat Vůli tohoto Jediného a neusiluje se podle ní žít, když žije jen životem těla a duše, podle svých vlastních představ a podle své vlastní vůle, když žije pouze ve světě hmoty hrubé a hmoty jemnější a jedině v těchto hranicích se pohybuje všechno jeho myšlení, všechny jeho touhy a všechny jeho cíle, když iluzi života v hmotě považuje za skutečnou realitu a naopak, skutečnou realitu věčného bytí v říši ducha za iluzi, musí to mít pro něj katastrofální následky.

Hmota totiž, ať již ta hrubá, nebo i ta jemnější, jako vše co je hmotné, podléhá koloběhu vzniku a zániku. Tak je to s každým tělem, tak je to s naší planetou a tak je to i s celým naším okolním hmotným vesmírem. A to i z jeho jemnohmotnou částí.

A ty katastrofální následky spočívají v tom, že pokud včas nestihneme rozvázat všechny své vazby s hmotou, pokud včas nestihneme duchovně dozrát a vstoupit do říše ducha, budeme muset být podrobeni zániku všeho hmotného, se kterým zůstáváme svázáni. Tenhle nezbytný zánik osobnosti každého člověka, svázaného s hmotností je totožný s věčným zavržením.

Člověk je tedy určitou jiskřičkou světla a tato jiskřička v něm je tím největším pokladem, jaký má. Je ale jeho povinností rozzářit ji. Rozjasnit ji v zářivé světlo čistoty a ušlechtilosti ctnostné bytosti ducha, která se tak může vrátit zpět do říše Světla.

Člověče, buď jsi tedy tohoto stále vědom! Jednej podle toho v každé chvíli a budeš žít!

Pokud však zapomeneš, odkud jsi, zahyneš! Zahyneš v hrůzách rozkladu hmoty, kterou jsi považoval za to jediné a proto s ní zůstaneš až do samého konce pevně svázaný! Tuto pevnou vazbu, která tě bude táhnout k definitivní záhubě můžeš přetnout jedině tehdy, pokud poznáš odkud jsi a ze všech sil se vynasnažíš dostat tam, odkud jsi přišel. Dávej si však dobrý pozor člověče, aby si to nakonec stihl!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š
smilan
 
Příspěvky: 44
Registrován: Čtv 02. Říj 2014 15:32:22

Předchozí

Zpět na Ostatní a volná diskuze

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Google [Bot] a 12 návštevníků

TOPlist